Tak rychle rostou, že nestíháš vnímat okolí, a když to všechno prožíváme, přejeme si ať už je to za námi… Ať už mluví… Ať už začne chodit… Ať už je větší…
Nemáme skoro žádný čas pro sebe, vše jsme darovali a obětovali, většiny jsme se vzdali, abychom vše dali našim dětem, ale paradoxně nikdy ničeho nelitujeme.
Nikdy.
Od večerního se plazení po podlaze, kdy uklízíš pastelky a kostičky z pod gauče a z pod stolu, kdy utíráš rozpatlanou večeři všude kolem a vymejváš si kaši z vlasů až po ráno opakující se stereotyp.
Přejeme si ať období vzdoru skončí, ať se už nevzteká, ale zapomínáme si užívat každou volnou chvíli minuty ticha a chvíli pro sebe.
Ale až to jednou skončí, tak nám tohle všechno začně chybět. Chichotání se, pusinky, bezzubý úsměv a hlavně pocit, že vás někdo potřebuje nonstop, protože tak rychle rostou… dokonce i ten řev nám bude chybět a rozruch kolem sebe.
Ale ty chvíle, kdy už jste na dně, kdy už nemůžete a máte pocit, že dál už to nezvládnete, tak on to ví. Vždy příjde a obejme mě, dá pusinku a kouká tak nevinně.
Na Tebe se nedá zlobit, jenom mám často pochybnosti a výčitky o tom jak moc dobrá máma pro Tebe jsem, o tom jaký jsem člověk a o tom všem, ale nikdy to nezmění mojí lásku k Tobě.
Miluju Tě,
Tvá máma.
